K zamyšlení

 

„Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh“

 

Sr. Elisabeth Peeters OCD

Každý, kdo chce žít s Bohem a stará se o svůj duchovní život, si klade často otázku: Jak mám do mého každodenního života skutečně včlenit svou víru, svůj vztah s Bohem? Vždyť nejsem křesťanem jen v neděli. Žít skutečně jako křesťan znamená dovolit Bohu, aby formoval celý můj den, celý můj život. Ale není tomu často tak, že prožíváme určitou rozpolcenost? Toužíme se účasnit mše svaté a věnovat mnoho času modlitbě, a přitom je náš den naplněný „až po okraj“ různými úkoly a navíc se ještě vyskytnou nečekané situace, plné stresu a shonu. V takovém dni se zdá, že Bůh zůstává někde daleko a mnohé naše spontánní reakce vyplývají spíše z momentálních emocí než z hlubokého vztahu s Bohem.
S podobnými těžkostmi se můžeme setkat i v klášteře, vždyť i tam plyne každodenní život a každá zasvěcená osoba se musí neustále učit dávat do vzájemného souladu modlitbu a práci, vztah s Bohem a s jednotlivými členy společenství.
Jak se tedy můžeme naučit harmonicky spojit konkrétní život s Bohem tak, abychom se s ním nesetkávali výhradně ve vyhrazených chvílích, ale v celém našem životě? Jak bychom měli prožívat den, aby se v něm zrcadlil náš vztah s Bohem a aby Bůh čím dál tím více pronikal naše myšlenky, city, rozhovory a skutky?
Ti, kdo intenzivně hledali Boha, dali na tyto otázky mnoho odpovědí, které se navzájem doplňují. Tradice Východu i Západu nás povzbuzuje k velmi jednoduchým, krátkým a opakovaným modlitbám, které jsou vytvořeny z několika slov, například jen ze jména Ježíš, takže tento druh modlitby může bez velké námahy provázet všechny naše činnosti a stále pozvedat naše srdce k Bohu.
V „Posledních rekolekcích“, které Alžběta adresovala své sestře Markétě, ukazuje ještě další cestu. Alžbětina sestra, mladá manželka a matka dvou malých dětí, měla přes den plné ruce práce a určitě si nemohla najít na modlitbu mnoho času. Alžběta jí vysvětluje, že nejdůležitější je pro nás to, jak vidíme a prožíváme svůj konkrétní den: jaký význam přisuzujeme mnohým, často nepředvídaným událostem, setkáním, radostem a trápením, ze kterých se každý náš den skládá. Myslíme si, že nejsou ničím jiným než náhodnými událostmi, se kterými si musíme nějak poradit, abychom potom mohli mít čas na Boha. Možná bereme každodenní koloběh života jako určité narušení, které ohrožuje naše vnitřní společenství s Bohem. A možná má všechno nějakou souvislost s Bohem, ale na hlubší, duchovní úrovni, ačkoli si to hned neuvědomujeme. Alžběta nás vyzývá k takovému pohledu, ba co více, nebojí se vše nazvat svátostí: „Každá událost, každé utrpení i každá radost je svátostí, kterou nám dává Bůh“ (Nebe ve víře).
Podle knihy Praktická příručka spirituality svátosti nejsou jen symbolickými znameními Boží lásky k člověku, ale jejich prostřednictvím máme účast na spáse, kterou nám daroval Ježíš Kristus. Alžběta charismatickým pohledem poznává, že se to netýká jen sedmi klasických svátostí, ale každá událost, každé utrpení i každá radost je pro nás uzdravující a spásnou Boží nabídkou.
Díky Alžbětě si můžeme čím dál jasněji uvědomovat, že malé události, které naplňují každý den, nejsou náhodné, ale rozdává nám je Boží ruka, jsou darem Boží lásky. Všechny zdánlivě bezvýznamné a někdy znechucující maličkosti se nedějí aniž by Bůh o tom nevěděl; právě v nich se Bůh chce se mnou setkat. Nejsme oběťmi náhod; všechno, co se v průběhu dne odehraje, je řetězcem Božích nabídek, skrze něž se můžeme učit přijímat dary milující Boží přítomnosti. Alžbětin specifický pohled vnáší do našeho každodenního života novou kvalitu a díky ní se stáváme vnitřně svobodnějšími, protože se už nenecháváme ovládat událostmi, ale ve všem hledáme a nacházíme Boží přítomnost. A tak spolu s Alžbětou dokážeme říci: „Přijímám každou radost a bolest stejně, protože obojí pochází bezprostředně z jeho lásky…“   Převzato: bosekarmelitky.cz/blah-alzbeta-od-trojice/kazda-udalost-kazde-utrpeni-i-kazda-radost-je-svatosti-kterou-nam-dava-buh/